neděle 22. ledna 2017

Nekriminalizujme, obdivujme



Co podnikatel/živnostník, to zloděj nebo aspoň podezřelý, snaží se politici s plnou podporou médií dlouhodobě přesvědčovat veřejnost s tím, že je potřeba jim (živnostníkům) činnost průběžně komplikovat (asi aby neměli prostor být úspěšnější), bedlivě na ně dohlížet a hlídat je. A živnostníkům nezbývá než se všem šíleným přibývajícím výmyslům pánů zákonodárců, jakkoliv se jim nelíbí, přizpůsobovat nebo se životností skončit. Přitom by to mělo být přesně naopak.

„Podnikání a tvoření je v nás lidech, ne ve státu,“ prohlásil Živnostník roku 2016, šperkař David Lomos. Ta věta nesmí zapadnout. Je v ní úplně všechno. A je obrovsky důležité, že zaznívá od úspěšného člověka zrovna v době, kdy vliv státní moci nad soukromým sektorem po 27 letech opět zesílil do obludných rozměrů. V době, kdy místo toho, aby podnikaví, na státu nezávislí lidé byli uznávaní a obdivovaní, je podnikání kriminalizováno a stát dává nejrůznějšími způsoby veřejnosti najevo, že živnostníci jsou pro něj škodná a podnikatelům nevěří. Přitom jen a pouze soukromý sektor je zdrojem prostředků, které nejen, že stát udržují v chodu, ale hlavně které umožňují zákonodárcům místo nějaké smysluplné činnosti vymýšlet nová omezení a podnikatelům, potažmo celé společnosti víc a víc komplikovat život. Jaký to paradox, že?

Soukromí vs stát  

 

Dostali jsme se do tak zvláštní doby, že dřívější oblíbené „co není zakázáno, je povoleno“ se velmi rychle mění na „co není povoleno, je zakázáno.“ Někomu to může připadat jen jako hezká slovní hříčka. Ve skutečnosti je to zásadní rozdíl mezi šancemi, možnostmi a příležitostmi k individuální prosperitě bez nebezpečí politického diktátu a tím vším ostatním, co představuje nesvobodu.

K úspěšnému podnikání a prosperitě je svoboda nezbytná. Jak jinak uspět na trhu než odlišením se od konkurence? Jak jinak se odlišovat od konkurence než (kromě jiného druhu zboží/služeb) nabízet třeba jiný druh servisu a prostředí? Jak ale ve svém oboru docílit odlišnosti od konkurence, když možnosti odlišností jsou legislativou nepochopitelně omezované? Soukromý sektor nepotřebuje k fungování stát. Ale stát potřebuje k fungování soukromý sektor. To je fakt, který odmítají nahlas přiznat snad jen kovaní socialisti (poschovávaní ve všech politických uskupeních). Přesto se jim až překvapivě snadno daří veřejnost přesvědčovat, že bez státního dohledu to nejde.

Zákony nad rozum

 

Lidé se sice naučili vyžadovat kvalitu – základní prvek spotřebitelského chování, zároveň se ale nechali poněkud nešťastně přesvědčit, aby své dodavatele automaticky podezírali ze zlodějiny jen proto, že jejich konkurence nabízí údajně to samé o polovinu levněji. Je to o to pikantnější, že je zároveň běžné dodavatele těch levnějších variant podezírat z nekalých úmyslů za to, že u svých produktů nehledí na jejich kvalitu, ale jen zisk. A místo toho, aby nespokojenost s jedním dodavatelem (čehokoliv) dali najevo tím, že se rozhodnou obchodovat s jiným dodavatelem, vyžadují, aby všechno hlídal prostřednictvím zákonů stát.

Škoda, že si veřejnost tak málo uvědomuje, jak složité a nejisté je v tom byrokratickém blázinci, ve který stát za uplynulá léta nabobtnal, dodržovat všechny přibývající předpisy a zároveň udržet své živobytí.

Umění uživit se

 

Pustit se do vlastního podnikání a věřit, že váš podnikatelský záměr bude mít úspěch, je především velký životní risk. Nikoliv kvůli nejistotě, zda oslovíte dostatek zákazníků, ale právě kvůli nejistotě z legislativy. Dostali jsme se do doby, kdy nikdo neví, jakou novou prasárnu vláda na další omezení soukromého sektoru zrovna připravuje. I proto rozhodnutí vsadit na samostatnost a snažit se být úspěšný podnikatel, vyžaduje velkou odvahu a zasluhuje respekt. Ten, kdo i přes hrozbu nejrůznějších potíží a komplikací způsobených přibývajícími regulacemi, svůj podnikatelský (nikoliv dotační) záměr spustí, má být automaticky obdivován, nikoliv zpochybňován nebo dokonce podezříván.

Buďme vděční za lidi podnikavé, za lidi nápadité, za lidi vynalézavé, za lidi pracovité, za lidi produktivní, za lidi snaživé, za lidi soběstačné, za lidi šikovné, za lidi odvážné a na státu nezávislé. Nebuďme závistiví a nehledejme záminky k poškozování podnikání. Raději hledejme způsoby, jak podnikání co nejvíc zjednodušovat a majitelům firem nekomplikujme živobytí víc, než je nezbytně nutné. Jen tak lze docílit prosperující společnosti a zvyšování životní úrovně.

Na závěr trefný tweet od @kozakj ilustrující, do jaké absurdní úrovně dokázali poslanci a senátoři legislativu nedávno dostat:

pondělí 2. ledna 2017

Právo na cokoliv vs soukromé vlastnictví



Nejen díky všemožným tzv. lidskoprávním organizacím se lidé naučili dožadovat se svých práv. Samo o sobě by jistě mohlo být skvělé, že lidé už se nebojí ozvat se, když se jim děje nějaké příkoří. Ono se to ovšem, mimo jiné i kvůli aktivitám těch lidskoprávních organizací, jako již v mnoha jiných případech, podivně zvrtlo z dožadování se práv na dožadování se výhod a to na úkor druhých. Mnozí lidé nabyli přesvědčení, že jejich právo na to, co chtějí, je nadřazeno právu někoho jiného na to, co vlastní.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem poslouchal místopředsedkyni ČSSD, Lenku Tesku Arnoštovou, jak zcela přesvědčeně a beze studu v České televizi říká, že „provozovny stravovacích služeb jsou veřejné prostory, kde se pohybuje veřejnost“. Od té doby si říkám, kam že jsme se to za těch 27 let dostali, když soukromý majetek označujeme za veřejný jen proto, že jeho majitel umožnil vstup do svých prostor sobě neznámým lidem. Mé zamyšlení je následující:

Břemeno nenese veřejnost, ale sám podnikatel



Někdo koupí (ať už ze svých úspor, na dluh nebo jakkoliv) dům nebo jeho část a řekne si - ok, udělám tady restauraci/hospodu/bar/noční klub (to je úplně jedno co). Podle toho, kde to je, se rozhodne pro nějaký styl (např. luxusní, elegantní, neutrální, rodinný, obyčejná hospoda - pivnice) a ať se rozhodne pro jakýkoliv styl, musí do svého podnikatelského záměru investovat vlastní peníze nebo se zadlužit a riskovat ztrátu vlastního (nebo svého ručitele) majetku.

Takový odvážlivce si kvůli vhodnému vybavení svého podniku zaplatí třeba interiérového architekta nebo se jen s místním truhlářem domluví, jak by měly vypadat stoly, židle, aby ten je vyrobil. Nebo to všechno třeba jednoduše nakoupí v nějakém nábytkovém řetězci. S někým jiným se (samozřejmě opět za vlastní peníze) domluví na vzhledu a vybavení kuchyně a provozních prostorách a protože má rád sport, investuje dokonce i do projektoru a zvuku. Nebo do kulečníku, do šipek apod. Zkrátka investice v řádu stovek tisíc.

Pořád jde o jeho majetek, na který šetřil X let nebo který bude splácet XX let. Když se mu tam někdo vloupá, vybavení zničí a ten projektor ukradne, možná mu dá něco pojišťovna a pokud investoval i do bezpečnostních kamer, možná to policii o něco usnadní práci. Ale kdyby dal záznam z kamer na internet s prosbou o pomoc dopadení zloděje, porušuje zákon (jak absurdní, že?).

Nabídka, nikoliv vykonání práva



Nicméně předpokládejme, že k vloupačce zatím naštěstí nedošlo. Díky reklamě, která stála dalších několik tisíc korun, se o novém podniku dozvěděli lidé v širším okolí a tak se začali objevovat první štamgasti. Místo toho, aby vysedávali každý na vlastní zahradě, uvítali možnost scházet se v prostoru, který někdo jiný z vlastních zdrojů (pokud to není nějaký vychytrálek, který uprostřed ničeho postavil restauraci z prostředků na rozvoj venkova nebo jak se ty děsné eurofondy jmenují, ale to teď neřešme) pro své potenciální zákazníky zařídil.

Když se tam něco stane, někdo z hostů něco rozbije, vzniká škoda jen a pouze tomu majiteli/provozovateli, nikoliv veřejnosti, natož státu, protože jde o jeho vlastní majetek a je jen na něm, jestli na takového hosta zavolá policii, vyhodí ho nebo to nechá být. Pořád jde o soukromý prostor, kam pouze tento majitel umožnil ostatním vstup a - považte – většinou (pokud to není hudební klub) zadarmo. Platí se až za objednané produkty.

Právo na všechno?



V diskusi na téma označování soukromých podniků jako veřejné prostory, kterýžto pojem dodává lidem psychologické právo dožadovat se tam svých údajných práv je mimo jiné zajímavé, že když má nějaká luxusní restaurace dress code a nechtějí vás tam pustit v tričku a kraťasech, považuje se to za v pořádku a nikoho nenapadne se svých práv dožadovat natož se ohánět "veřejným prostorem".
Proč nedotknutelnost soukromého vlastnictví nectíme i v ostatních případech, byť nám zvolená obchodní strategie majitele nějakého podniku není po chuti?
Nepřivlastňujme si právo nebo nárok na něco, když nám někdo ze své vlastní vůle poskytuje nějaký servis. Chceme-li jiný druh servisu, hledejme ho jinde nebo ho začněme poskytovat sami.
Není odvaha domáhat se neexistujících práv. Odvaha je (obzvláště v tom našem novodobém socialismu) pustit se do vlastního businessu a snažit se být úspěšný.