neděle 9. listopadu 2014

Chceš pochopit naší společnost? Zajdi na fotbal



Tak jak nemám rád Jana Krause pro jeho věčné a už hodně otřepané kritizování a zesměšňování snad všeho, co se České republiky týká, tak v jedné věci s ním musím souhlasit. Atmosféra a dění na sportovních, hlavně fotbalových, někdy i hokejových akcích v naší zemi, je zrcadlo atmosféry a dění v celé naší společnosti.

 

 

 

 

Kdo se neporval, jakoby tam nebyl

 

Je to jedna z mnoha absurdit, se kterými se tady musíme potýkat. Kromě výsledků a výkonů jednotlivých hráčů ve fotbalových zápasech, nás média pravidelně zásobují informacemi o výtržnostech a násilnostech, ke kterým při sportovních utkáních dochází. Jakoby kromě soutěže sportovních klubů existovala i soutěž výkonnosti fotbalových/hokejových rowdies. Je to hodně smutná, ale běžná realita. Nejen, že jsme si na to zvykli, my jsme se tomu přizpůsobili.  

Místo toho, aby agresivita a násilí při sportovních utkáních ze stadionů už dávno zmizelo, tak se jednoduše počítá s tím, že při fotbalu k výtržnostem dochází a na ty „nejrizikovější zápasy“ (jak se tomu mediálně říká) se posiluje policejní dohled. Policejní těžkooděnci přitom na zápasech nefungují (ani nemůžou fungovat) jako prevence před agresivními účastníky. Pouze jako reakce na ně. O nějaké snaze úroveň sportovních událostí zvýšit tedy nemůže být řeč.

Chyba je už v tom, jakým způsobem se u nás ke sportu a k výtržnostem na stadionech přistupuje. Podobně jako mnoho jiných obchodních projektů, i sportovní soutěže jsou vnímané jako veřejná záležitost s nutným dohledem státu. Přitom jde o business jako každý jiný, tedy organizovaný a řízený soukromými subjekty – sportovními kluby, nikoliv státem. (To, že mnoho sportovních klubů dostává různé dotace a granty z veřejných rozpočtů je věc další.) A protože nejde o státem řízené dění, nemá být úkolem politiků vymýšlet stále další, přitom nikdy nefungující zákony a regulace. Jediným úkolem politiků má být nastavit legislativu tak, aby jednotlivé sportovní kluby mohly jednat ve svém zájmu a nemusely se bát případných mediálně líbivých ale ve skutečnosti nic neřešících postihů od rádoby důležitých státních institucí. Takže místo toho, aby sportovní kluby, které o co největší přízeň veřejnosti a co nejvyšší diváckou návštěvnost mají mít zájem především, měly prostor zavést účinná řešení, jak sportovní události zbavit násilností a dodat jim úroveň atraktivní pro širokou veřejnost, tak se řeší jen to, kolik těžkooděnců bude v pohotovosti, které ulice budou pro jistotu uzavřené a následně se vyčíslují náklady na tato vždy jednorázová opatření a vzniklé škody.

Není se proto vůbec co divit, že s tím, co je běžné při fotbalových a někdy i při hokejových zápasech, se stále více setkáváme i mimo stadiony. Jaký je rozdíl mezi agresivními účastníky sportovního utkání, kteří prakticky beztrestně ohrožují a omezují všechny ostatní a mezi agresivní skupinou teenagerů, která v metru zaútočí buď na jinou skupinu teenagerů, nebo v horším případě na důchodce? O různých jiných bezdůvodných útocích ani nemluvě. Není v tom žádný rozdíl. Jaký je rozdíl mezi skandováním nenávistných, agresivních pokřiků na stadionu a mezi nadáváním, stěžováním si na všechno a kritizováním všeho kolem sebe? Vlastně taky žádný. Viděno touto optikou si výše zmíněný „prý bavič“ Jan Kraus vlastně může s těmi skandujícími podat ruku.

Je přitom hodně zvláštní, že jinde v Evropě nebo v USA až na výjimky nic takového běžné není. Kdo někdy kouká na videa z NBA, NHL, MLB nebo NFL, tak dobře ví, jaká atmosféra tam při zápasech obecně panuje. 

 
 
Samozřejmě, že i tam dochází k potyčkám mezi diváky. Vždy jde ale o jednotlivce, nikdy ne o celé tribuny a vždy jsou incidenty vyřešené během pár minut. Neexistuje, aby nějaká šarvátka omezovala více lidí, natož průběh samotného utkání. Místo rvaček tam totiž všechny zajímá sportovní zábava, zážitky, suvenýry, kvůli čemuž tam přišli. 

 

Gesta s posláním


O rozdílech ve sportovně-společenské kultuře u nás a v zahraničí hodně vypovídají právě videa z různých situací a jejich okolnosti. 

Nebylo by fér tvrdit, že u nás komunikace mezi sportovními týmy potažmo jednotlivými hráči a fanoušky neexistuje. Může však být mnohem zajímavější, mnohem intenzivnější, především mnohem smysluplnější než jen společná děkovačka na konci zápasů nebo, v lepším případě, než vystát frontu na podpis a společnou fotku se sportovcem při autogramiádě. Jistě i u nás jsou populární hráči (a není to jen Jarda Jágr) kteří svou pozici vnímají a využívají hlouběji než jen jako atraktivní práci. Ale ta všeobecná komplexnost propojení sportovního dění s běžným společenským životem je u nás hodně slabá a je to velká škoda. Protože od toho se pak může odvíjet všechno ostatní. 

Od zábavy a radosti z jedinečných okamžiků, přes motivaci a snahu být taky úspěšný, až k dosahování konkrétních úspěchů v jakékoli sféře lidského konání, samozřejmě včetně nezbytné morálky a odpovědnosti za své jednání.

Kéž co nejvíc českých sportovních klubů a jejich hráčů pochopí, že různá pozitivní gesta směrem k fanouškům můžou znamenat mnohem víc, než jen další prodanou vstupenku na další zapas. Kéž pochopí, že to, co se o nich říká záleží jen a pouze na tom, co se děje na jejich stadionech a na tom, jak jsou fanoušci se svým oblíbeným klubem spokojeni. 

Tato různá videa přece mluví za vše.