úterý 29. října 2013

Určiťování



Jsou slova, výrazy a slovní spojení, která, když se dostanou do naší běžné mluvy, tak v ní zakoření zpravidla na hodně dlouho. Většinou si to vůbec neuvědomujeme, anebo, až když už je pozdě. Sice se náš mluvený projev (více či méně) změní, nutno dodat, že téměř vždy k horšímu, ale my to neslyšíme. Mluví tak totiž i naše okolí a, co je nejhorší, stejný výraz slýcháme i z médií. Proto nám připadá naprosto normální a o to složitější je se jeho používání odnaučit.

Takových jalových výrazů se v češtině objevilo už hodně. Jednu dobu bylo odevšad slyšet „vlastně“. Dřív jsem znal člověka, který během 5 minutového rozhovoru dokázal říct „vlastně“ třeba i 70 krát. Ano, začalo se mu to počítat, protože to bylo tak strašné, až to začalo být vtipné. „Vlastně“ se používá dodnes, ale už mnohem méně. V obecné slovní zásobě muselo uvolnit cestu podobné, i když významově trochu odlišné hrůze, kterou Ladislav Jakl nedávno trefně popsal jako tzv. jakobování. Shodou okolností se relativně krátce na to objevil ještě jeden text na podobné téma. Pan Wagner z Neviditelného psa si dlouho marně stěžoval na slovní zásobu reportérů České televize. Když mu došla trpělivost, krásně jim vytknul alespoň úděsné vtutochvílování.

Tak určitě…


Souhlasím, že „jakoby“ je, snad ještě zákeřnější než „vlastně“, parazit mluvené češtiny.„V tuto chvíli“ je pro změnu příznakem okleštěné slovní zásoby a neumění improvizace. Ovšem za stejně zákeřného parazita považuju „určitě“. V obou tvarech: „tak určitě“ i samotné „určitě“ – to je snad ještě horší.

Tento neohebný příslovce se do naší běžné mluvy vetřel pravděpodobně pro svou jednoduchost a snahu jeho uživatelů o rádoby chytře znějící zdůraznění odpovědi. Když jsem pátral po počátcích jeho používání v současnosti, všichni mě odkazovali na lední hokejisty a fotbalisty. Je fakt, že jejich duchaplné reakce na ještě duchaplnější dotazy sportovních novinářů téměř vždy začínají tím pověstným „tak určitě…“

Žádný skutečný původ tohoto mně osobně uši rvoucího slova se mi ale najít nepodařilo. Pokud o tom někdo z vás ví něco víc, prosím, dejte mi vědět.

Hokejky a kopačky byly první


Určitě jsem si jist, že jsem určitě v nepříjemně nadměrné míře začal určitě v médiích slýchávat určitě ještě dřív, než se z určitě stala orální hokejka nebo kopačka sportovců. Všimli jste si teď něčeho? Strašný, že jo? 

Ještě dřív než u sportovců se to slovo stalo oblíbené téměř u všech hostů nejrůznějších mediálních relací. Kdykoli se v televizi nebo v rozhlase objeví někdo mediálně ne úplně zkušený, ta berlička zvaná „určitě“ zazní snad v každé druhé ne-li v úplně každé odpovědi. A platí to dodnes.

Čeština se má vyvíjet, ne kostnatět 


Abych nebyl špatně pochopen. V žádném případě mi nejde o snahu jakkoli regulovat vývoj českého jazyka, právě naopak. Je mi záhadou, že je společnost ochotná spokojit se s jedním dvěma výrazy, když jich přitom čeština nabízí mnohem víc. A nejsmutnější na tom je, že v médiích na tom čeština není o nic lépe.
Možná se budete divit, až si po přečtení tohoto textu uvědomíte (mnozí možná souhlasně přikyvujete už teď), jak často je to slovo v televizi i v rozhlase používáno. Anebo se možná divíte, proč něco takového řeším. Proč? Protože je mi líto, jak kvůli naší pohodlnosti čeština kostnatí. Když to porovnám s jinou oblastí, tak se přiznám, že například přibývající anglicizmy v češtině vnímám celkem smířlivě. Ne, že bych byl ze všech lajků, fejků, poustů, inboxů a daunloudů nadšený, ale jsem si vědom, že to zastavit nelze a je to tak dobře. Čeština tím nijak nekostnatí, ale rozvíjí se. I když někdy dost nešikovně.

Kvůli slovům jako „určitě“ ale čeština kostnatí s každým jeho dalším vyslovením. Používáme ho především v reakcích v podstatě na jakoukoli otázku. Člověk by si skoro myslel, že čeština nemá žádné jiné varianty na vyjádření pozitivní odpovědi. Ale to přece není pravda.

Je „určitě“ tak nepostradatelné?


Psát tento text před volbami, vyzdvihl bych jednoduché, přitom krásné, ovšem volbami zdiskreditované slovo „ano“. I bez něj ale máme řadu jiných použitelných výrazů. Co třeba hezké „jistě“? Nebo „ovšem“, případně „ovšem, že ano“, já osobně mám rád „samozřejmě“, „jasně“, nebo úplně obyčejné „jo“. Přijde mi poslouchatelnější použít v odpovědi „jo, jo“ nebo i „jo, jo, jo“ než „určitě“.

 „Určitě“ se lidi naučili používat jako nedílnou součást zdůraznění souhlasu - „určitě ano“, „určitě to tak je“; a k pozitivní odpovědi - „určitě přijdu“ „určitě to tak říkal“, tak ke zdůraznění nesouhlasu „určitě ne“, „takhle to určitě není“; a k negativní odpovědi – „dneska určitě nechoď“, „tohle určitě neřekl“. 

Nevím proč to tak je a ani se na to neptám, protože vím, že žádnou odpověď stejně nedostanu. Ptám se ale na něco podobného. Nemá snad čeština dostatek jiných výrazů k vyjádření souhlasu/nesouhlasu, případně ke zdůraznění odpovědi? A je vůbec potřeba každou odpověď opatřovat nějakou berličkou? Zkrátka, je to křečovité „určitě“ tak nepostradatelné?

Žádné komentáře:

Okomentovat